Tento e-shop využívá cookies a bez jejich použití není schopen fungovat. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto e-shopu (zobrazí se prázdná stránka).
X
počítadlo přístupů
online: 0
dnes: 6
týden: 6
celkem: 11216

Člověk je poslušný

 

Proč jsem poslechl?

                               Většinu lidí překvapí, dozvědí-li se, že muži i ženy, kteří se dokázali ve válce nebo jako vězeňští dozorci, případně v dobách bezvládí chovat s neuvěřitelnou krutostí, se do té doby i po ní chovali jako zcela spořádaní občané.

                               Jeden z nejkrutějších dozorců nacistického koncentračního tábora po válce pracoval jako sanitář v nemocnici. Když si pro něj policie přišla, užasli všichni a nevěřil nikdo. K pacientům byl tak laskavý, že měl přezdívku táta.

                               Jak je to možné? Americký sociální psycholog Stanley Milgram uveřejnil v roce 1961 výsledky experimentu, jímž zkoumal lidskou poslušnost. Za čtyři dolary najal dobrovolníky. Vysvětlil jim, že se účastní pokusu zkoumajícího odolnost proti bolesti. Z dobrovolníků a svých tajných spolupracovníků vytvořil dvojice. Dobrovolník měl roli učitele, tajný spolupracovník roli žáka. Žáci se naučili dvojice slov, které měly vzájemný vztah, třeba dvojici: Dunaj–modrý.

                               Když se žáci slovní dvojice naučili, učitelé je zkoušeli. Řekli první slovo, žáci odpověděli druhým slovem – buď správně, nebo je spletli. Jakmile je spletli, učitel potrestal žáka elektrošokem. Při každé další chybě byl elektrošok silnější až do pásma, které ohrožovalo život. Zařízení, jímž učitelé dávali elektrošoky, byla páka, která se posunovala po stupních až do červeného, ohrožujícího pásma. Učitelé přitom na žáky neviděli. Žáci byli, jak si učitelé mysleli, za zdí, do které vedly od jejich páky dráty. Jakmile se dávky začaly blížit nebezpečnému pásmu, začaly se za zdí ozývat bolestivé výkřiky, nářek, prosby „nechte toho“ a kopání. Jestliže učitel pokračoval, bylo najednou za zdí ticho. Samozřejmě že za zdí byl magnetofon, nikoli žáci.

                               Když se učitelé přiblížili k nebezpečnému pásmu a slyšeli, co se na druhé straně děje, část z nich zneklidněla. V tu chvíli k nim přistoupil Milgram a autoritativně řekl: „Pokračujte, přebírám odpovědnost.“ Poslechly dvě třetiny žáků. Za čtyři dolary dvě třetiny lidí ze vzorku ohrozily svého bližního, přestože mohli kdykoli říci: „Končím.“

                               V roce 1999 jsme Milgramův experiment napodobili v České televizi. Naši učitelé, komparsisté, na rozdíl od učitelů Milgramových věděli, o co jde. Přesto se někteří vžili do role absolutně, upírali na mne oči a otáčeli páku do ohrožujícího pásma – stačilo, když jsem se na ně podíval. Nehráli, žili to, dá se to poznat. Nevěřil jsem vlastním očím.

                               Vědci z univerzity St. Clara v Kalifornii Milgramův experiment v umírněnější podobě zopakovali v roce 2008. Testovaní lidé byli pečlivě vybraným statistickým vzorkem americké populace, jejich věkové rozmezí bylo 20 až 81 let. Hranicí, za kterou se nemělo jít, bylo v tomto experimentu 150 V, v Milgramově testu 450 V.

                               Experiment dopadl stejně pochmurně jako Milgramův: 70% dobrovolníků, žen i mužů, bylo ochotno jít za tuto hranici, jakmile je experimentátor pobídl.

Vědci dokonce zařadili do skupiny svého tajného spolupracovníka a ten veřejně odmítl jít za hranici 150 V. Nebylo to nic platné. Ostatní pokračovali.

                               Jsme prostě většinou poslušní i v situacích, kdy bychom poslušní být neměli. Proč? Jednou z možností je, že tato vlastnost byla v průběhu vývoje našich předků velmi silným tmelem, který držel jejich skupiny pohromadě v dobrém i ve zlém. Takže s jejími základy přicházíme na svět a dotvoří ji rodiče i škola. Jaképak by to bylo dítko, které by neposlouchalo? A dál už to je jen nevědomý automatismus, jenž odpovídá na signál autority stejně jako automatická pračka na zmáčknutí knoflíku.

FRANTIŠEK KOUKOLÍK
Autor je neuropatolog, zabývá se vědeckou esejistikou

Článek převzat z regionálního Deníku ze dne 23. ledna 2009 s laskavým svolením společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s.

 


 

Můj vlastní zážitek

                Jel jsem takhle jednou naší obcí nakoupit. Blížím se ke křižovatce a vidím, jak dva asi osmiletí romští kluci táhnou z trávníku do silnice reklamní tabuli, která ještě den předtím byla umístěna na sloupu veřejného osvětlení. Jak mě uviděli, malinko se zarazili, ale nenechali se vyvést z míry a tabuli do té silnice skutečně dotáhli a nechali ji tam ležet. Přitom se provokativně dívali na mě a v jejich očích jsem četl otázky typu „Co ty na to?“ Zastavil jsem před křižovatkou, stáhl okénko a chtěl jsem jim neslušně vynadat, protože mnou lomcoval vztek při představě, co všechno by taková klučičí hloupost mohla způsobit. Ale světe div se, najednou jsem se přistihl, jak klidným, ale pevným hlasem na ně volám: „Podívejte se, jste takoví šikovní a rozumní kluci a přitom se tady chováte jako pitomci. Tak neblbněte a dejte tu tabuli zase zpátky, než na ni někdo najede.“ Čekal jsem, že mě zasypou sprškou nevybíravých výrazů a pošlou kdovíkam. Ale světe div se podruhé - stalo se něco naprosto nečekaného: Usmáli se a bez jediného slova tu tabuli vzali a odtáhli ze silnice zpátky na trávník. Byl jsem tak vyvedený z míry a příjemně překvapený, že jsem se zmohl jen na to, abych jim beze slova zamával a odjel.


Oba texty citované z knihy Chceš...? Ano, já chci! najdete i v jejích prvních dvou dílech zdarma. Stáhněte si je zde.